Tour de Alpy 2012

O tom, co je to “tour” moto dovolená jsem se už jednou rozkecal. Ta letošní byla malinko zvláštní tím, že jsme na místo nejeli po ose, a taky, že se na ní objevily nové tváře. Cíl byl jasný, chtěli jsme projet krásné švýcarské Alpy, ale taky hlavně proto, že nás k sobě domů již podruhé pozvali Lukys s Kájou a to nemohlo skončit špatně. Jelikož je cesta více než 1100km, dále kvůli pošetření pneu a nějakým těm objemnějším věcem, které jsme Lukinovi s Kájou vezli, zvolili jsme cestu autem a vozík naložený mašinami. Noví účastníci „tour”, Aďa a Kača, propůjčili svůj vůz, menší komplikací však bylo sehnat vozík, který odpovídá specifikaci a limitům tažného na Fusionu. To se nakonec taky povedlo v Havířově Šumbarku a my tak byli čerství pronajímatelé moto vozíku s povoleným zatížením okolo 400kg, což bylo tak akorát na 2 mašiny a tak akorát co jsme za autem mohli táhnout.

Vyrazili jsme první týden v červenci, byla středa před svátky. Kromě poslední účastnice Terezky, jsme měli všichni dovolenou již ten den, proto jsme dopoledne využili pořádným přikurtováním motorek na vozík a společným poledním obědem. Po třetí hodině mě už Zmijkovi vyzvedli od bytu naostro. Pokračovali jsme pro Terku do práce a dále směr Praha, jako už skoro tradiční místo pro první noc na cestách do Alp. Tam jsme dorazili naštěstí ještě za světla a Aďa si hned vyzkoušel strasti spojené s couváním do úzké brány s vozíkem. To se mu povedlo a auto stálo připravené k rannímu brzkému výjezdu. Spát jsme šli brzy. V 5 ráno jsme totiž byli na nohou, stačili jsme se rychle nasnídat, naházet věci do auta a rychle se rozloučit s Katčinou mamkou, která musela mít tak brzy ještě půlnoc (nebo spíše já bych ji měl :) ) Cesta autem byla kupodivu rychlá a motorky byly stále vidět v zrcátku. Jeli jsme přes Rozvadov, minuli Mnichov, dále pokračovali přes hraniční trojmezí okolo Bodamského jezera a pak už švýcarská dálnice, oblíbené jezero Walensee a “Fafikon”. Na místě nás vítali vysmátí domácí, které jsme strašně rádi viděli. Sundali jsme mašiny a jeli odvézt vozík na chvilkový odpočinek k Bobovi na zahradu. Po návratu jsme se oddali výbornému hovězímu gulášku, vyprávění novinek, pivíčkům a jiným pochutinám.

Druhý den ráno bylo pod mrakem, ale bez deště. Nebylo to sice na žádné pokukování a vyhlídky, ale zato na vyjížďku ideální. Lukys nás potahal přes Sattel, Schwyz, až k malé vyhlídce, kde jsme měli celé “Čtyřlístkové” jezero jako na dlani. Po koukačce jsme se prokličkovali až na druhou stranu na hřeben a viděli to celé i z druhé strany. Dole, u jezera, jsme dali sváču a nakrmili mlsné kačky :) Odtud jsme pokračovali dále, okolo “Čtyřlístkového” jezera, na Luzern a kolem Zugského jezera domů. Byli jsme hladoví a tak jsme se těšili na opožděnou obědo-večeři, kterou kvůli motání se v kuchyni vařila každý den jen jedna dvojice. Po jídle jsme se bavili v poklidu na balkóně.

Den další započínáme stejně jako ten předešlý, a to cestou k vyhlídce za Schwyzem, jenže tentokrát s modrým nebem a jen pár bílých obláčků. Udělali jsme fotky tyrkysově zbarveného jezera a v klidu dojeli až do Altdorfu, který je jakýmsi počátečním bodem vedoucím směrem na Itáli. To se taky brzy ukázalo jako zásadní. Italové, Švýcaři a vlastně všichni asi hodlali ten týden navštívit “Taliánsko” a doslova ucpali dálnici a tunely, které na takový nápor nejsou stavěné. Při téhle smůle jsme měli vlastně trochu štěstí, neboť jsme se na mašinách prokousali středem nebo odstavným pruhem, i když jsme taky měli místy strach, aby nám někdo naschvál neotevřel naproti dveře. Tak se naštěstí nestalo a mohli jsme prokličkovat zatáčky k Andermatu a zastavit u památníku a mostu ve skalách, kde kdysi Napoleonova armáda shodila tu carskou dolů do ledovcové řeky. Po zážehu pokračujeme kousek k Andermatu a točíme doprava, kde po Furkastrasse, a asi hodinové přestávce na jídlo v přírodě dobýváme Furkapass. Nesmí chybět fotka u dobyté kóty a návštěva, speciálně pro Toppera, UMĚLE vysekaných jeskyní na konci ledovce Furka :) Po prohlídce sjíždíme, jak jinak než vracečkami, do vesničky Gletsche. Tam bafala parní mašinka a vlastně všechno vypadalo až neskutečně kýčovitě. Poté následovalo strmé stoupání a necelá desítka vraceček, po kterých už vidíme známé zarezlé dinosaury a kovové draky motorek s motorkáři na kótě zvané Grimsel. Skouknuli jsme sviští farmu, opět nakopli stroje a podél přečerpávacích jezer sjeli Grimselpass až dolů do údolí, kudy vedla příjemná cesta pořád rovně do městečka Brienz, u stejnojmenného jezera. Bylo opravdu teplo a tak snad nikdo neodmítl koupel ve 14ti stupňové vodě a malý lok piva. Místní atmosféru a idylický výhled na hory a jezero tak kazila akorát přítomnost zevlujících “larev” z blízkého východu, obecně parazitujících domácí systém. Po koupeli jsme vyrazili jinou cestou, přes hory, směrem na Lucern, dále po dálnici na Cham a k Zurichskému jezeru a podél něj na “základnu”.

Neděle byla bez motorek. Dojeli jsme auty přes Altdorf do malinké vesničky Hattig a z té jsme vyjeli lanovkou na hřeben nad “čtyřlístkovým“ jezerem. Z horní stanice jsme šli asi hodinový výšlap, mezi kravičkami a elektrickými ploty, na nepojmenovanou horu, ze které se nám naskytl úžasný pohled na jezero a daleké okolí! Seděli jsme prakticky nad propastí a společnost nám dělali havrani, kteří “machrovali” ve větru :) Pak se jemně zatáhlo a tak jsme byli nuceni více používat rum. Když jsme sešli pod vrchol, vydali jsme se ještě jihovýchodním směrem a obešli horu k další vyhlídce. Cestou zpět k lanovce Lukys tradičně našel asi 3 čtyřlístky, A’ďovi se taky poštěstilo a ještě poplácal krávu po prdeli :) Cestou domů jsme skoro všichni odpadli, řidiči naštěstí ne, a tak nás nakopnula až pozdní obědo-večeře a lahvinky dobrého pití.

Pondělní ráno bylo slunečné, teda alespoň zpočátku. Vyrazili jsme dobře najedení a vyspaní po malých okrskách nejprve k vesnici Egg, která se tyčí nad Pfaffikonem. Objeli jsme celé Sihlsee a překonali jižně následný hřeben, který jsme zvládli doslova mezi ploty po úzkých a strmých cestičkách spojujících jen pár horských osad. Z údolí, městečka Muotathal, jsme opět začli stoupat na první cíl naší denní trasy. Pragelpass. Toto nebyl úkol vůbec lehký, neboť šlo o cestu připomínající tu, co vede k petřvaldskému mostu, navíc brázděnou šílenými cyklisty i auty, vrhajícími se bezhlavě do každé zatáčky. Tento úsek jsme bez úhony zvládli a zastavili na čurpauzu přibližně u místa Pragel. Poté jsme sjeli, po kousek lepší “hopstrádě“, ke Klontalersee, kde se Lukys nejprve zabořil po motor do jedné z kaluží a na jehož konci jsme zaparkovali a dali koupel. Bylo to super osvěžení po jízdě, i když už počasí přestávalo přát a slunce se pomalu schovávalo za mraky. Od jezera jsme vyrazili jižně po Hauptstrasse do vesnice Linthal. Toto místo je doslova obklopeno horami, jejichž vrcholky ještě místy ukazují sníh. Odsud jsme se, místy mezi kravkami, pozvolna škrábali rovnou cestou nahoru. Ta poté přešla ve vracečky a hlavně v “menší “ vlnobití, vhodné spíše pro enduro. Nedivím se, že byla lemovaná spoustou hrobečků, údajně cyklistů. Náš druhý cíl, Klausenpass, byl nahoře zahalený čepicí z mraků. Nezbytně jsme zapózovali na foto a sjeli kousek dolů, odkud bylo lépe vidět do údolí. Cesta dolů byla úplně něco jiného, krásný asfalt, co víc si přát! Po sjezdu jsme se objevili v již známém Altdorfu, kde Káča neprotrhla opět svoje prokletí. Jelikož si nevzala pláštěnku, byli jsme osudem potrestáni a zmokli cestou domů, která vedla klasicky přes Schwyz a Sattel :) Večer jsme strávili dobrým jídlem, regenerací a popíjením na balkóně.

Den následný byl časově napjatý. Měli jsme dobýt kótu Sustenpass a taky jsme byli pozvaní k Bobovi na grilovačku a příjemné posezení do ranních hodin. Většina trasy nám, aniž bychom to tehdy věděli, byla už známá. Takže téměř k Andermatu, pak Sustenpass, který je jednoznačně nejlepší, co se týče kvality asfaltu, šířky cest i kroucení zatáček, prostě hotové labůžo. Nahoře jsme obdivovali výhled na ledovce, motorky i silná auta, bagety, salámky a vůbec všechno. Po sjezdu dolů se k naší smůle otočilo i počasí a tak jsme další, opět známý kus cesty od Brienz, absolvovali za deště. Pláštěnky jsme složili až na odpočivadle u Lucernu a zbytek cesty dojeli na pohodu. Na základně jsme se rychle převlékli a pádili v autech pro zásoby a nějakou tu baštu na gril. Po příjezdu do Sattelu začal Bob kouzlit na jeho mobilním armádním grilu :) Toto zařízení vypadalo jako satelit, ale výsledek byla hotová gastronomie. K tomu všemu tekla pšenka ze soudků a zábava byla prostě skvělá.

Další dva dny byly ovšem bez vůně benzínu. Po akci jsme jeli rovnou do technického muzea v Lucernu a shlédli nepřeberné množství velice zajímavých exponátů. O tom všem lépe pohovoří fotky, stejně jako o dni následném, a to o výletě na Pizol, kde jsme absolvovali trasu kolem ledovcových jezírek. Po túře mě na základně udělali ostatní velké překvapení, jelikož jsem měl ten den narozeniny, a dostal jsem skvělý švýcarský nůž s věnováním :)

Na poslední den bylo naplánováno letiště. Chtěli jsme si ho užít spíše odpočinkem a taky jsem si to moc přál na narozeniny :) Jeli jsme po pořádných dupách směrem na Zurich, projeli jsme Albis, ale posléze jsme se trochu zabrzdili v kolonách a uzavřených sjezdech na dálnici, které by nás pohodlně dovedly na sever do Klotenu, kde se letiště nachází. U dráhy jsme rozdělali deky a měli takový hezký piknik s příjemnou leteckou kulisou. Z místa nás pomalu vyhnalo až zhoršující se počasí, které nás definitivně dostihlo na dálnici v centru Zurichu, takže jsme byli rádi, když už jsme byli doma v suchu. Pak jsme ještě zajeli pro vozík k Bobovi a pomalu balili saky-paky :( Nálada byla pod psa nejen u mě a vůbec se nám nechtělo domů.

Ještě horší to tak bylo ráno, kdy nás čekalo nevyhnutelné loučení a odjezd. Po naložení motorek jsme se tak vydali směr domov. Asi po dvaceti minutách nám ještě udělal malé překvapení Bob, kterého jsme úplnou náhodou potkali, když jel na výlet a dal nám tak šanci se i s ním na dálku rozloučit. Nazpátek jsme ještě na noc zastavili v Jesenici, kde si A’dˇa podruhé zacouval s vozíkem, dali jsme koupel s pivkem v bazénu a úplně poslední kus cesty zvládli až ráno. Doma jsme ještě sundali mašiny z vozíku a vrátili ho do půjčovny, což byla definitivní tečka za naší suprovou expedicí do Švajcu.

Tentokrát cestopis končím slovy: “greci miterand”! Ještě jsme nepokořili jiné alpské místa, takže je v budoucnu kam jet! Fotogalerie tady

ElKiri