| Přihlásit |

Tour de Alpy 2011

Když se řekne moto dovolená, dá se pod tím představit vždycky hodně věcí. Ta naše letošní měla být čtrnáctidenní a téměř celá v sedle na mašině, ale taky mělo dojít na čvachtačku v moři. Konečný seznam osob této výzvy byl Lukys, Kája, Tetriska a já. My s miláčikem na tandemu a Lukys s Kájou každý monoposto. Postupně jsme vybrali místa, kde by se nám líbilo, a ze kterých bychom chtěli vyrážet na výlety. Nakonec to byla Jesenice, Lipno, dále pětidenní ubytování v okolí Zell am Zee v Rakousku, pak hezký rodinný penzión v italské La Ville a nakonec místo u moře, které mělo být rozhodnuto až operativně. To úplně poslední místo plánování měl byl víceméně odpočinkový Mikulov. Jestli vypadal plán velice volně, tak to nakonec bylo dobře, protože vždy nemusí jít vše zákonitě tak, jak bychom si přáli a hlavně počasí v takhle vysokých horách je nevyzpytatelné. Před odjezdem jsme museli dovybavit mašiny, teda já jsem musel, protože někde je potřeba ty věci nabalit. Pořídil jsem boční brašny od Bagstera. Objemově paráda, avšak uchycení jako na mašinu pro jednoho :( Tento problém vyřešil kdo jiný než Topper, tak mu ještě jednou děkuji! Dobrá práce. Uřezal a ohnul plocháč, který jsem namontoval na zadní stupačky, aby na nich brašny neležely a přitom na ně šlo dát sidiny. Můžeme teda vyrazit :)

Odjezd byl v pátek 8. července. Tetriska musela ještě do práce a tak odpoledne osedlala poprvé Piňďolíno do Prahy. My ostatní jsme se scukli u kostela v Rychvaldu. Plní nadšení vyrážíme směr Jeseníky. Dopoledne bylo hodně dusno, tankujeme v Hlučíně, míjíme Opavu, Bruntál a zastavujeme na Skřítku. Počasí se na severu pokazilo, a tak máme strach, aby nekiplo. Proto se moc nezdřujeme a pelášíme dál na západ. Cestou projíždíme moc hezkými místy plných zatáček, obzvlášť Červená voda nezklamala a Kája poprvé tuto dovolenou brousí stupačku v jedné pravotočivé vracečce. Dorazili jsme do Žamberka a vypadá to na stabilizaci počasí. Venku dáváme nealko Bernardy a obídek v místní restauraci Vostrá fazole (už se vážně blížíme k čecháčkům :). Hodiny utíkaly pekelnou rychlostí, ale i tak si chceme cestu užít a jedeme proto mimo dálnice. Pokračujeme přes Rychnov, Pardubice, Přelouč až do Kutné Hory, která je už od pohledu moc hezké město. Odtamtud to je posledních cca 70km až do naší první zastávky. Když se blížíme Praze, situace na silnicích připomíná blázinec, prostě nekončící proudy aut všemi směry. Konečně jsme v Jesenici, rychle parkujeme, shazujeme věci, lezeme do plavek a užíváme první dovolenkové odpoledne s Aďou, Katkou, její mamkou a Thomasem, kteří nás královský hostili. Kája s mamkou ještě skočily pro Terezku k vlaku a byli jsme komplet. Venku bylo najednou vymeteno, a tak využíváme bazén, dáváme vínko, hruškovici a pivo, Thomas nás bombarduje vtipy.

Kvůli počasí ráno měníme poprvé plán. Na jihu je škaredě. Tam nejsme vázáni ubytováním, proto zůstáváme o jeden den déle v Jesenici a dáváme dopolední obchůzku po satelitech. Cestou kupujeme lahváče u ťamanů a oběd u Klokana. Odpoledne trávíme naprostým relaxem u bazénu. Večer mňamózní pstruzi a krkovice z grilu, nějaký ten proviant a Thomasovy nekončící vtipy 2 :) Uprostřed noci přišla z nenadání bouřka, a to taková, že člověka ty rány nadzvedávaly z postele.

Ráno nás budí prarodiče Káji a Katky, ti jako správní důchodci vyrazili někdy ve 4 ráno z Libhoště a zbantovalí nás, vyvržené vorvaně, už před osmou ráno. Rychle se balíme, snídáme, upravujeme stroje a teď už v plné sestavě startujeme vstříc dalším cílům. Před sebou máme jen asi 200km, míjíme Benešov, České Budějovice, náš známý vodácký Vyšší Brod a brzy jsme na Lipně. Máme skvělé chatky v lesíku nad přehradou. Jsou sice starší, ale romantika jak byk. Mašiny parkujeme doslova pod střechou v kopci vedle chatky a spoře oděni jdeme na průzkum městečka. Tam narážíme na PSI s kombinézou Maxe Neukirchnera a spoustu restaurací naplněných především rakouskou nebo holandskou klientelou. Dáváme pizzu a točenou plzeň a po zbytek odpoledne užíváme okolí. Cestou do chatky vymýšlíme plán na večer, po přivléknutí jdeme pár kroků dolu do místního kiosku. Pán u pípy se s nošením piv vůbec nemazlil a tak to dopadlo velice vesele! Tomu, abychom tam zůstali delé tak zabránila druhá šílená bouřka, tentokrát prakticky bez hromů, za to se silným větrem a stroboskoskopovým zjevem. Holky ještě s Lukysem několik minut seděli na židlích u okna a já už spokojeně zalomil.

Je pondělí ráno. Pán od pípy nám připravil výbornou vaječinu, loučíme se s Lipnem a hurá směr hranice. Cesta do Linze byla velice příjemná. Bylo zataženo, cesty prázdné, dlouhé rychlé zatáčky, je pěkně vidět do dálky, paráda. V Linzi kupujem dálniční známky, protože další asi 80km úsek je lepší rychle projet. Jakmile to zase jde, odkláníme mimo dálnici a před Altersee čistíme plexi a domlouváme se na odpočinku někde u vody. Konečně u Wolfgangsee zastavujeme na čumendu a dáváme si svačinu. Tam zjišťujeme, že nejsme daleko od Hallstattu, ale taková cesta by dost prodloužila trasu, takže pokračujeme dále podle původního plánu. Jedeme docela dlouho v horách, úzkými cestičkami lesem a napojujeme se na naši už známou cestu kdesi u Bishofshofenu. Odtamtud to je asi 70km, vesničkami v podhůří Alp, do Zell am Zee a našeho penziónu v Atzingu. K našemu úžasu je součástí stavení i kravín s traktory a další rozmanitosti alpského venkova. Odstrojujeme mašiny, jdeme na nákup, vaříme véču a dobře se bavíme u víněčka hraním čamby a skatu.

Úterní ráno se potvrzuje dobré počasí, musí, mám totiž narozeniny, a čeká nás vyjížďka, kterou si za žádnou cenu nemůžeme nechat ujít. Výjezd na Grossglockner. Cesta, která vede až po vyhlídku pod ledovcem se jmenuje Hochalpenstrasse a byla zpoplatněna 18E. Tato částka určitě stála za to, úžasné svezení, zatáčky a vyhlídky v nejvyšších částech rakouských Alp. Téměř každá cedule taky dostala svého Bobiczka, musí být :) Na oběd dáváme typický viener snitzel, saláty a nealko piva, svačíme na murmelplatzu, posloucháme sviště, kteří jsou symbolem těchto hor. Cestou taky potkáváme plno našinců, pravda někteří byli i docela atypičtí. Jeden, co si skočil se svým “medíkem” jen tak na kafíčko na Edelweisspitze, a druhý, který nás pronásledoval dolů na karbonovém kole asi za čtvrt miliónu a dorazil jen o pár minut později. Jelikož jsme byli na severní části svahu, oskar pomalu zalézal za kopce a my se vydali domů. Stavili jsme se taky v obchodě pro šampáňo, ale tam jsme byli poprvé nemile překvapeni. Zjistili jsme, že si i Rakušané mezi sebe natahali nejrůznější individua z různých končin světa, kteří tam zrovna trávili čas zevlování a řvaním. Cestou k penziónu pak ještě jedna zakuklenkyně nedala Lukysovi přednost v autě a měl co dělat, aby zastavil. Na apartmánu rychle převládly dobré myšlenky, jídlo, šáňo a zážitky z výletu.

Středa. Počasí vypadá stále slibně i navzdory předpovědi, a tak neváháme využít příležitost navštívit známé Krimmelské vodopády. Tam dorážíme cca po 60km směrem na západ. Parkujeme na parkovišti, kde jsou, stejně jako den před tím, připravení na motorkáře a na zálohu 1E tak ponecháváme věci v úschovné skříňce. Vodopády i s procházkou k první chatě stojí opravdu za to, odražené kapky vody dělají se světlem duhy a o hezké vyhlídky není nouze. Ovšem, čmudy se nás v Rakousku prostě držely jako h**no košile, a tak několik desítek uřvaných bubáků potkáváme i tam. Nahoře svačíme a doplňujeme tekutiny. Cesta dolů byla o poznání rychlejší a jelikož nám zůstala ještě kupa času, vyrážíme dál na západ. Velká převýšení, rychlé i pomalé zatáčky, sem tam krávy, to byla cesta přes Gerlos až do Zell am Ziller. Tam nám na žaludky klepe hlad a žízeň, proto volíme nanuky pro osvěžení. Cestou zpět nám před sjezdem z kopců do Krimmlu začínají přistávat první dešťové kapky na plexi, proto se nezdržujeme a mažeme trochu svižněji. Doma se dovršuje špatný sen, zkuste si tipnout, kdo byli naši noví sousedé? Dvě bubu rodiny s ženskými v búrkách (larvy) a k tomu nespočet uřvaných děcek. Děs. Celí vyhladovělí kuchtíme večeři, dáváme karty, vinka, klasika :) Spíme jak mimina a zamykáme dveře, jistota je jistota!

Je čtvrtek a neprší, je sice pod mrakem, ale to by mohlo vydržet, plán je tedy okruh přes Německo a jeho národní park v okolí Konigsee. Po vydatné snídani jedem na sever, projíždíme Lofen a Linken. Cesty jsou rovné a přehledné. Po vjezdu do Německa ovšem přibývá stoupání a znatelně i zatáček. Ty klopíme na pohodu, protože už sem tam mrholí a cesty již nejsou úplně suché a to hlavně v lesích. Pokračujeme přes Ramzau, dále kdesi kolem Orlího hnízda až k průzračně tyrkysově modré řece, tekoucí z jezera, kde máme obědovou sváču. Domů se vracíme po starých cestách podél dálnice od Salzburgu, ovšem tentokrát jsme pořádně zmokli a ještě k tomu stojíme několikrát na semaforech kvůli pracím na cestách. Poprvé parkujeme v “muhbaracku“ a sušíme pláštěnky rukavice a kalhoty kde se dá. Večer zase slavíme, tentokrát Kájin svátek a dobře se bavíme.

V pátek vyrážíme do obchodu, do info centra za netem a vzkazy pro Bobiczky, dále pak na průzkum počasí pro přesun do Itálie. Venku slimpe a tak plánujeme, relaxujeme a spíme.

V sobotu vstáváme brzy ráno, myjeme mašiny, mažeme řetězy a mezitím nám všem holky připravují snídani ze všech zbylých potravin, prostě samé mňamky. Venku je nádherné slunečné počasí, radost nabalit stroje a pokračovat v objevování nových míst. Do La Villy to bylo asi 200km, ale jelikož bylo léto, Lukys nám naplánoval trasu přes místa, které v zimě nejsou příliš přístupná, ale o to víc krásná. Vyjeli jsme směr Mittersil, kde jsme se dali na jih. Stoupali jsme horským údolím stále výš, kolem nás rostly třítisícovky. Projeli jsme dlouhým horským tunelem za tuším 4E a desítkami vesniček nebo spíše osad až do vesnice Greil. Tam jsme se dali na západ krátkým stoupáním a dále údolím přes St. Jakob k hranicím Itálie. Před hranicemi nás čekalo traverzové stoupání s vracečkami, kde jsme byli svědky druhého škrtu stupačkou Kájiny cebry. Celí nabuzení jsme zastavili u Obersee, kdesi kolem dvou tisíc metrů nad mořem. Tam se vesele procházely kravičky milky a my po mechu na kraji jezera. Při odjezdu se nám na druhém konci jezera ukázaly tyrolské Aply v plné kráse. Dolů vedla cesta široká tak maximálně pro osobní auto. No zase nádhera! Po sjezdu parkujeme tentokrát u italského jezera Lago di Anterselva a obdivujeme tyrkysovou vodu a vysoké štíty hor. Poté s i to svištíme stále mírně dolů, a prakticky bez zatáček, do městečka Valdaora. Tam doleva na San Lorenzo a ještě do leva, opět mírně do kopců do oblasti Alta Badia. Mění se ráz hor, vidíme typické useknuté vrcholky Dolomit a cesty se nám zase pořádně kroutí. Cesty jsou místy potrhané a děravé, protože jsou tamní skály v neustálém pohybu a jsme v Itálii :) Najednou zastavujeme a měl jsem pocit, že se chce Lukys zeptat na cestu, jenže jsme byli, aniž bych tušil, na místě. Tedy La Villa, je tu krásně, takže rychle ubytovat a jít prozkoumat okolí. Máme apartmán s terasou a v přízemí obrovskou společnou garáž. Po vybalení kuchtíme první italský oběd. Špagety, dáváme vínko a slavíme příjezd, velmi příjemná záležitost. Pak vyrážíme na obhlídku okolí a nejde to jinak než nejít do restaurace na italskou pizzu a černé pivo (pravda 4,70E za pivko je docela dost :( ).

V neděli ráno je po dešti, předpověď nic moc, nabalujeme tedy jen batohy a jdeme k lanovce na kopec Piz La Ila a na obhlídku okolních hor. Zdoláváme několik vrcholů s turisty a důchodci s hůlkami. Stihli jsme dokonce i zabloudit a vidět start několika paraglidistů. Počasí se ještě více pokazilo a po návratu na apartmán dokonce stíhám konec závodu MotoGP na Sachsenringu ;) Lukys mezitím skočil do obchodu a donesl luxusní šunku od kosti a bagety, které jsme si dali vlastně na oběd. Jelikož jsme ještě v italských Alpách nic neobjeli, je nutno naplánovat co dál a rozhodujeme se nepokračovat směr Chorvatsko. V Chorvatsku vládne špatné počasí a to by nás navíc mohlo potkat na cestě. Lukys u pana domácího sehnal mapu a pár tipů na vyjížďky, co mají stát za to. A taky že stály!

Druhý den ráno sice vypadal nejprve opět velmi špatně, pořádali jsme tak šnečí závody, ale hned po procházce vyšel oskar a toho nešlo nevyužít. Děláme rychle pořádné svačiny a startujeme směr první italské passo. Postupně zdoláváme Passo Gardena, Sella, Pordoi a foťáku pomalu a jistě dochází při té nádheře místo na paměťovce! Pokračujeme přes nespočet zatáček cest Salesei di Sopra, Andraz a pořádně do kopce traverzovitou Pian di Falzarego. Jsme prakticky půl dne v sedle v náročném terénu. Svačiny došly, ale hodin ještě není tak moc, abychom se ještě neprojeli. Jedeme tedy do Cortiny a tam v obchůdku nakupujeme ciabaty a sýr, který jsme zbodli na odpočivadle zpět k passu Valparola. Z Valparoly se pak spouštíme dolů do La Villy a uzavíráme tak první okruh. Passa nás uchvátily a dojmy z cesty ještě jednou procházíme u večeře a vínka.

V úterý nás čeká opravdová lahůdka. Po výborné snídani balíme svačiny na celý den a jedeme směr největší vrchol, který jsme zatím kdy zvládli. Marmolada! Tentokrát v Corvaře, místo na Gardenu, jedeme rovně stradou Planac, kterou jsme viděli při nedělním výšlapu na Col Altu, passem Campolongo až do vesničky Arabba. Tam vpravo přes passo Pordoi a stradu Sella do města Canazei, dále jihovýchodně až k jezeru Fedaia pod Marmoladou, kde nám typické terasovité tunely podél vody připomínají cesty z Need for Speed :) Jsme na severním svahu a vidíme tak spoustu zbylého sněhu, ale vrcholek nám zatím halí čepice z mraků. Tudy však cesta nahoru nevede, spouštíme se tak ještě dalšími zatáčkami na východní stranu hory do místa Malga Ciapela, odkud vede monstrózní lanovka do prvního hnízda ve skalním masivu. Parkujeme, kupujeme lístky a bolí nás za krkem z toho, jak moc zakláníme hlavy při koukání nahoru na ten „padák“. Projížďka lanovkou opět bomba, všechno je jak na dlani! Je tří stupňová a ten výhled je k nezaplacení, dokonce i mraky nakonec ustoupily a my tak nahoře hltali Dolomity plnými doušky. Trávíme kupu času čumendou, focením a blbnutím na sněhu. Když nás svezli dolů, rozhodli jsme se někde po cestě posvačit. Dali jsme tedy housky na jednom hezkém lesním odpočívadle. Jelikož ještě nebylo moc hodin a my měli síly, vedl nás Lukys druhou stranou domů. Ono nebylo to úplně nejkratší cestou, a tak jsme víceméně spojili výlet na Marmoládu s dalším plánovaným okruhem přes passo Duran. Pokračujeme tedy na jih kolem jezera Alleghe a vidíme konečně typickou italskou zástavbu v podobě úzkých kamenných domů s dřevěnými okenicemi. Po nějakých 40km, stále na jih, vjíždíme do města Agordo, tam odbočujeme vlevo nahoru na La Valle Agordina a asi za dalších 10km, cestou strada di Duran, širokou místy tak na jedno auto, zastavujeme na nejvyšším místě passa Duran. Fouká dost vítr, je zamračeno a zase se bojíme o počasí. Domů to je dalších asi 70km, a tak rychle lepíme Bobiczka a “v nogi“! Cesta dolů je doslova tankodrom, neřadíme víc než dvojku a modlíme se, aby ze spodu nejelo auto, ale i tak zážitek jak má být. Po sjezdu do vesnice Dont pokračujeme na sever přes Zolto Alto, Pecol a zase nahoru vracečkami do kopců dál a dál. Stavíme u kraviček, dáváme pití a zase startujeme, nyní již dlouhými přehlednými cestami. Přes vesnici Codalonga odbočujeme na západ na Colle Santa Lucia a pak pořád na sever, kde se napojujeme na již naši známou cestu vedoucí až k passu Valparola a dolů přes San Casiano až domů. Po dojezdu jsme dodělaní, ale zase šťastní. Síly dnes dobíjíme steaky z krkovice, nachosy a hrou karet.

Středa je jak jinak překvápko. Tentokrát horší. Pohledem z balkónu nám padají čelisti, na kopcích i níže normálně nasněžilo. Jsme hned rádi, že jsme den předem zvládli ten Duran a po snídani jdeme v pláštěnkách pro vínečka. Těch bylo málo, tak si cestu dáváme znova a tentokrát bereme hned 8 :) Celý den je ve znamení vinného opojení a kupy srandy z vyprávění naších zážitků ze života školních i nynějších let. To vše jsme večer zakončili večer koukáním na veselou komedii v němčině a kupodivu jsme nebyli mimo.

Čtvrtek, počasí luxus, teplota sice nižší, ale není proč váhat a výjezd na poslední alpský okruh. Nejprve veleznámé passo Costalunga. Tam je to asi 60km. Jedem opět naše oblíbené passo Gardena a Sella a pak již nově celé Val di Fassa. Ve Vigo di Fassa tomu perem nahoru super rychlými zatáčkami až do známé Costalungy. Na cestách všeobecně není moc provoz, protože Italům i Němcům začínají prázdniny v srpnu, takže taky paráda. Celý okruh vedl kolem národního parku Scilar a tudíž i kolem spousty sjezdovek. Nejprve asi 20km lesní úsek přešel v rychlou cestu přes malé vesnice stále na západ. Po dalších asi 10km, se nám na nejzápadnějším konci parku v údolí objevilo Bolzano. Odtamtud jsme točili na sever a dále na na severovýchod, stále po silničkách klikatících se po vrstevnicích parku. Od Costalungy jsme jeli vlastně bez přestávky, ale v podstatě jsme celou dobu hledali místo, kde si sedneme a posvačíme. Ale jelikož na všech odpočívadlech podél cest kempili ‘helmuti“ a jiní lidi, zaparkovali jsme to tak na nic neříkající křižovatce někde v kopcích a založili si svůj vlastní kemp, kde jsme potkali akorát traktor Lamborghini :) Po chalovačce jsme se spustili do údolí přes Seis, San Michele, St. Ulrich, Santa Christina a Selva di Val Gardena. To už jsme se hodně blížili domů a tak jsme se po pár dalších kilometrech zase škrábali nahoru na Gardenu a dávali si naše nejoblíbenější série vraceček. S vínkem jsme to večer už moc nepřeháněli, částečně nabalili brašny a šli spát dřív než obvykle.

Ráno to vypadalo jako v mraveništi. Vydatná snídaně, dobalování, odnášení odpadků, mazání řetězů a montáž brašen. Dva týdny prostě utekly jako voda a nám nezbylo nic jiného než odevzdat apartmán a rozloučit se s Itálií. Takže poslední fotka a šup vyrážíme. Ráno byla pořádná kosa a mrzly nám prsty. Ty se pomalu začaly zahřívat po výjezdu z horských u San Lorenza. Dál pokračujeme na východ k hranicím. Tam jsem se dopustil malého faux pas, když jsem předjel dva karavany před italskými karabiniéry asi ve 160ti. Pochopil jsem totiž kývání rukou Tetrisky né jako zpomal, ale jako jeď, máš volno :) Naštěstí nepřišel poštou žádný flajster, takže nakonec to dopadlo dobře. Po minutí hranic pokračujeme na Lienz a dál na východ, podél hor, úžasnými a rychlými cestami. Projíždíme Spittal, pak kousek po dálnici a vyhýbáme se placenému tunelu. Ten míjíme kratší “passo vložkou“, která nám připomíná minulé dny. Kilometry ubíhají, myslíme taky na tekutiny a sváču na odpočivadle. Studujeme mapu a začínáme mít strach o počasí, protože se vracíme domů a tam zaručeně luchne. No tentokrát luchlo už v Rakousku! Neustále navlíkáme a svlíkáme nepromoky a kličkujeme mezi nabobtnanými mraky. U Wiener Neustadtu nás však dobíhá chcanec definitivně a ve Vídní to máme potuplované ještě boží zácpou. Tak ale konečně prodloužili i dálnici k Česku a proplétání se tak k hranicím naší malé zemičky už není noční můrou. Na konec Rakouska teda ještě pár vesniček, Poysdorf a Drasenhofen, a jsme v Mikulově. Parkujeme v jednom místním penziónu, a to blízko Kozího Hrádku, takže to máme kousek do centra. Jsme docela utahání, rádi tedy shazujeme všechny věci a pokoj tak za pár minut vypadá jako po výbuchu. Na večeři navštěvujeme jednu z místních restaurací a dozvídáme se, že ďábelka je po moravsku sladká čínská chilli omáčka, zajímavé :) Pak ještě dáváme pár deckek vínka, pivko a mažeme zpět, na kutě.

Je sobota ráno, opět balíme bordel do brašen, snídáme s Poláky, kteří se v tom penziónu snad okotili, a pak už definitivně svištíme po brněnské tankostrádě, olomoucké dálnici, hranické luxus-dálnici a ostravských skokanských můstcích až do Rychvaldu, kde to před půl měsícem začalo.

Takže Arrivederci! A zase někdy na českých a alpských cestách, bylo prostě fajně! Takovou dovolenou nelze nedoporučit!

ElKiri